ROZHOVORY / INTERVIEWS

V roce 2009 jsem uskutečnila několik rozhovorů s českými designéry a studenty pro Design Cabinet CZ.

In 2009, I held several interviews with Czech designers and students for Design Cabinet CZ.

4.4.2009

Rozhovor s Janem Činčerou pro Design Cabinet CZ

www.designcabinet.cz/rozhovor-s-janem-cincerou

Ve výstavní síni Designu FUD UJEP v Dubí u Teplic proběhla od poloviny března do počátku dubna výstava Jana Činčery. Součástí výstavy byl atraktivní workshop se studenty ústecké fakulty.

Dobrý den pane Činčero, Vaší tvorbu sleduji takřka od dětství. Prvně jsem se s ní seznámila v roce 1992 na Sympoziu české sekce Insea v Brně. Byla jsem tehdy fascinovaná autorským barveným papírem. Od té doby se ve Vaší tvorbě udála řada projektů. Na který vzpomínáte nejraději?

Pro mě je každá práce, kterou právě dělám, vždy přítomností. Častěji žiji přítomností, čas od času se podívám do minulosti, abych se odrazil do budoucna. Rozhodně si z těchto let nevybavuji žádnou konkrétní práci. Pravdou je, že do revoluce jsem dlouho uvažoval, že se nebudu živit jako výtvarník. Nenápadně budu pracovat po nocích a přes den budu někde normálně zaměstnaný. Budu žít klidným životem, což se mi bohužel - bohudík - nepodařilo. Protože to bylo v letech, kdy jsem za vše vděčil svému příteli a kamarádovi prof. Jiřímu H. Kocmanovi z Brna. Ten mi v 80. - 90.létech ukázal, že papír není jen průmyslový produkt, ale je v něm poezie, tajemství, může z něj vzniknout autorský papír, autorská kniha. Tím mě velice ovlivnil. Dá se říci, že to je ono ohlédnutí ze současnosti do minulosti, abych se odrazil do budoucnosti. To, co jsem se díky Jiřímu H. Kocmanovi naučil, poznal a co všechno mi ukázal - toho všeho využívám do dnešních dnů.

Do budoucna? Je to trošku neviditelné. Znamená to, že se nebojím papír zmuchlat, že se nebojím trhnout a nějakým způsobem jej destruovat. Což normálně člověku, který je technicky vzdělaný a uvažuje v rovině praktičnosti v uvozovkách, nepřijde ani na mysl. Čím dál více jsem se odkláněl od výtvarného pojetí papíru. V onom období, jak jste se zmiňovala, jsem papír dobarvoval. Dělal jsem papír "na míru", pro sebe. Všechny tyto zkušenosti se mi hodily po revoluci, když jsem s prof. Milošem Šejnem nastoupil na AVU jako jeho asistent. Tam jsme dělali autorský papír. Postupně jsem si uvědomil, že bych nechtěl hodit za hlavu svoje zkušenosti z průmyslové obalové branže. Tehdy jsem se rozhodl, že se budu věnovat něčemu, co by se dalo nazvat designem či obalovým designem. Od roku 1994, kdy jsme s manželkou Zorou založili studio, jej děláme nejvíce. I když nejsem nadšený z té formulace, nejvýstižnější je možné nazvat to obalový design.

Často spolupracujete na designu obalů pro jiné designéry například pro Jiřího Pelcla, Evu Eisler, Ronyho Plesla, Dalibora Worma, Václava Dyntara nebo nejnověji Liběnu Rochovou a sklárnu AJETO. Jedná se vždy o unikátní kousky. Pokud to jde zobecnit - můžete přiblížit spolupráci Vás a jiného autora?

Na to není jediný správný návod, neexistuje jediná možná cesta, jediná odpověď. Vzniká to velice niterně. To je to, co mě baví a co mě zajímá. Vlastně každá ta spolupráce s osobnostmi typu Evy Eisler, Liběny Rochové, Ronyho Plesla nebo Jury Pelcla je odlišná. Vlastní spolupráce začíná vzájemným poznáváním se. Co ode mne mohou očekávat? Ne to, co jsem dělal. To není důležité. Více méně se ovlivňujeme svou prací. Pro nás, jako pro studio je tato práce služba - služba objektu, výtvarníkovi, designérovi. Možná právě jakoby sám sebe vědomě stírám, stírám svoji polohu. Umožňuji jim nalézt jejich vlastní polohu, protože si důvěřuji a vím, že jim chci pomoci. Podpořit je, ale svým dílem, svým pohledem na věc, svou volbou a kombinací materiálu. Přizpůsobit se, což není podbízení se. Na druhou stranu vše dělat tak, jak to děláme my ve smyslu tvaru a barvy. Vždycky to je dialog, který vznikne a probíhá. Pravdou je, že s Liběnou Rochovou už spolupracuji léta. Dospěli jsme do takového, chtěl jsem říci "krásného vztahu", a hned vysvětlím, jak to je. Do tahového vztahu, že mi Liběna opravdu důvěřuje. To znamená, že nechce vědět, jak co bude, jak to bude barevné apod. Nechá to na mně. O to je to složitější. Nechci zklamat. Neřekne: Já to chci jinak. Já to chci takové. Je to věc důvěry. Tato spolupráce probíhá vždy v takovém časovém stresu, že jsem ze všeho nejraději, když je práce hotová a za mnou.

Zeptám se vás v souvislosti s výstavou v Dubí na volnou tvorbu. Tvoříte paralelně?

Po odchodu z Akademie výtvarných umění, kde jsem dělal tzv. volné věci, jsem si uvědomil, že bych neuměl sedět na více židlích. Uvědomil jsem si také, že bych nebyl fyzicky a psychicky schopný stíhat najednou oboje. Zjistil jsem, že práce, tak jak ji děláme my a naplno, nás plně pohlcuje. Bere nám čas a vnitřní mysl. Vědomě jsem se zařekl, že pokud nebude konstelace naprosté pohody, nebudu své "volné" věci dělat. Je pravda, cítím, že v mnohých pracích pro někoho je obsažen rozhodně velký kus mé volné tvorby, a je to tak zřejmě nějaké balancování ve mně, kde není úplně jasná ta vnitřní hranice. Ale dělám-li volné věci, obal pro někoho, ovlivňuje mě obal. Vzniká imaginární tvorba pro někoho konkrétního. Rozhodně to není volná tvorba, jako jsem dělal v devadesátých letech. Je to cílené konkrétněji na danou věc.

Na čem novém pracujete?

S rozpaky mohu zmínit, že nevím zcela přesně, protože těch zakázek je bohužel nebo bohudík vždy desítky. Některé jsou pro mne významnější, jiné rutinní. Někdy mám pocit, že i ta rutinní práce, když se zvládne se vším všudy, je na konec i pěkná práce, za kterou se nestydím. Neřeknu: To jsem dělal jen tak mimo, ale hlavně dělám ty své velké zakázky. Takto já to vůbec neberu. A to, že vám tady teď neřeknu žádné konkrétní jméno, není z důvodu, že bych nechtěl nebo nebyly. Spíše si je spontánně nevybavuji.

Po skončení výstavy v Dubí proběhne workshop se studenty Ateliéru Design keramiky FUD UJEP. Máte dané téma? Na co se zaměříte?

Zrovna jako obal jsou věci, které se musí přizpůsobovat. Smyslem takových workshopů je přizpůsobit se, nadchnout spíše pro jiný materiál, než se kterým pracují. A víc bych do toho nevkládal. Nemá smysl během dvou dnů workshopu říkat studentům, že má papír líc a plošnou hmotnost, pokud na to ovšem nepřijde řeč. Na každou konkrétní věc se hodí jiný materiál. Cílem by mělo být přetlumočit, nabídnout, ano nabídnout vlastní fascinaci materiálem. Nic víc, nic míň. Materiál mě pořád vzrušuje, napíná, uvádí do vytržení, jak se chová, jaké má vlastnosti. Chci si o tom povídat se studenty a chtít, aby si na něj taky každý sáhl a viděl, co je zatím. Ale i to je možná složité.

Děkuji za příjemný rozhovor a za Design Cabinet CZ přeji hodně radosti při objevování možností papíru.

Dita Hálová
www.cincera.cz

7.3.2009

Rozhovor s Ronym Pleslem pro Design Cabinet CZ

www.designcabinet.cz/rozhovor-s-ronym-pleslem

Rony jsem zvědavá, ale nemusíte odpovídat. Vaše jméno je přezdívka nebo jste měl nekonvenční rodiče?

Rodiče se v době komunismu chtěli odlišovat, a tak si vydobyli cizí jméno, což nebylo tak úplně lehké, takže jsem v mé generaci spíše výjimkou Na základce jsem měl také stále problémy i s dlouhými a hustými vlasy, což už jsem ve středním věku vyřešil.

Na začátku zimního semestru 2008 jsme spolu hovořili o Vašem novém působení na VŠUP. Nezbývá ne se zeptat, jak se po necelém půlroce naplňují Vaše představy o koncepci ateliéru Sklo?

Zatím je to moc brzy. Hodně času jsem zatím věnoval přípravě dlouhodobého finančního zázemí, koncepci dílen, kontaktům s ještě fungujícími sklárnami atd. Při této prozaické práci stále promýšlím dlouhodobou koncepci atelieru a postupně mi vše do sebe začíná zapadat.

Svou prvotní představu jsem určitě do značné míry přehodnotil.

Vím, že na zásadní bilanci je poněkud brzo. První dojem pominul a první klauzury realizované pod Vaším vedením byly k vidění teprve na Artsemestru 09 na konci letošního ledna. Jak byste hodnotil přístup studentů mimo školní klasifikaci? Překvapili Vás (pozitivně - negativně)?

Studenti jsou moc fajn, je to zase jiná generace a má v sobě velké hodnoty. Myslím, že je to i velká zásluha pana profesora Kopeckého, který nejen umělecky, ale i lidsky na studenty skvěle působil.

Pokud jde o pracovní nasazení a umělecké kvality jsem už mnohem kritičtější. První klauzury jsem spíše nechal běžet částečně v novém a částečně v původním duchu. Nejdříve jsem byl s výsledky spokojen, ale velice rychle jsem si uvědomil, že klauzury působí spíše rozpačitě, a že já i studenti očekáváme jasnější výraz atelieru. Nový přístup není neúcta k minulosti, neúcta by byla nekvalita.

Proto jsem se rozhodl v dalším období dát atelieru nový výraz a pokusit se vytvořit zcela jinou hodnotu a cestu, než moji předchůdci. Bude to samozřejmě ještě trvat a zvláště osobnosti ve vyšších ročnících nemohu "lámat" a předělávat, ale již další klauzura by měla být, doufám, že mohu říci "naše".

Navazovat na pedagogické působení tak výrazné osobnosti jako je profesor Kopecký je závazek. Věřím ale, že jste se svým asistentem začali další éru české sklářské pedagogiky...

V předchozí otázce jsem již částečně odpověděl, ale ještě něco osobního bych rád dodal.

Má umělecká cesta je zcela odlišná od naprosté většiny sklářských výtvarníků a designérů.

Vždy jsem si dělal, co jsem chtěl, a byl jsem stranou sklářského dění. I když to bylo těžké a mnoho výtvarníků mi v době lehkého a lukrativního prodeje volných plastik říkalo: "Proč děláš design, když ti nikdo moc neplatí, udělej jednu tavenici do Německa a vyděláš si víc". Mě to prostě jen moc bavilo. Dnes, v době designového "boomu" se vracím k volné plastice, protože potřebuji načerpat novou inspiraci pro průmyslový design.

Tak a teď, proč to říkám?

Nejsem takový suverén a mistr, naopak se často stydím a velice pochybuji o své práci. Z tohoto důvodu jsem nejdříve nechtěl vnášet do atelieru na VŠUP příliš vlastní přístup, který je tolik jiný. Dnes jsem si ale uvědomil, že se to ode mne očekává, očekává především na škole. Proto jsem byl vyzván do konkurzu, a proto jsem ho vyhrál. Nechci se již zabývat tím, zda mohu, prostě zkusím dát studentům to nejlepší, co mohu a umím.

Jednoznačně kladně působí realizace klauzur ve sklárnách Květná a Ajeto. Pro studenty to byla jistě neocenitelná zkušenost. Jak hodnotíte tuto spolupráci a její přínos pro studenty?

Myslím, že to bylo moc fajn, a že studenti cítí, že jsem s nimi při výrobě klauzurních prací a že jim pomáhám řešit i technické finesy, které jsem sám načerpal v mnohaleté práci mezi "huťáky". Dnes je mnohem méně možností dostat se na huť, a já jim v tom chci pomoci.

Více se ještě těším na vzájemné diskuse o umění, které jistě nastanou, až se více sblížíme.

Bude v nejbližší době možné někde vidět Vaši tvorbu nebo práce Vašich studentů? (například na Mobitexu)

Tato presentace přichází příliš brzy, jak už bylo řečeno, máme za sebou jen jedny klauzury.

Na druhou stranu se těším, že se v Brně zase o něco posune má vnitřní každodenní polemika, jak přesně postupovat v proměně ateliéru skla. Také se těším na spolupráci s pedagogy z jiných atelierů, které mám velice rád.

Podpořil jste jako porotce minulý ročník Národní ceny z studentský design. Je propagace studentského designu potřebná?

Kdo by řekl že ne, ale odpověď by měla být asi širší. Mně by se líbilo, kdyby studentský design na takové soutěži byl více avantgardní, uvolněný...studentský.

Působíte v zahraničí. Jak se z tohoto úhlu mezinárodně uznávaného designéra díváte na situaci v českém sklářském průmyslu?

Bylo by fajn být mezinárodně uznávaný, moc rád cestuji, někdy mám pocit, že to dělám právě kvůli těm rybičkám, chobotnicím, katedrálám, galeriím a samozřejmě skvělým lidem, se kterými se potkávám.

Ale vážně, zaspali jsme a určitě se budu snažit spolu se studenty pomoci českému sklářství, co budu moci. Už pracuji na koncepci spolu s ministerstvem průmyslu. Jinak, ani v cizině to není růžové, ale určitě tam, kde já pracuji, například pro německý SAHM, italský Barovier, turecké Passabachce, je to lepší.

Na závěr se Vás zeptám na čem nyní pracujete? Máte v úmyslu vrátit se od designu k volné tvorbě?

Jak už jsem řekl na počátku rozhovoru, moc se na to těším. Připravuji výstavu v Hamburgu, která začne na počátku listopadu v Galerii Hittfeld. Zde představím novou kolekci plastik.

Od tohoto roku bych rád pravidelně pracoval na skleněných objektech a kresbě. Bez tvorby, která nemá žádná omezení, bych nemohl tvořit design, a to bych chtěl i od studentů.

Děkuji za Váš čas i čas strávený v ateliéru Sklo.

I já děkuji, Dito, za rozhovor i za Tvůj přínos našemu atelieru i mně.

Dita Hálová

www.ronyplesl.com 

28.6.2009

Rozhovor s Lukášem Moravcem pro Design Cabinet CZ 

www.designcabinet.cz/rozhovor-s-lukasem-moravcem

Student Ateliéru keramiky FUD UJEP Lukáš Moravec oceněný v soutěži Národní cena za studentský design 2008 s námi hovořil o své pracovní stáži ve Velké Británii. V centru jeho zájmu není jen design keramiky a porcelánu, ale snaží se naučit tradiční japonské glazury. Ty se těší velkému zájmu nejen na Dálném východě, ale i ve Velké Británii a Francii.


Jak jste se k pracovní stáži dostal?

Dva roky po sobě jsem kontaktoval Lisu Hammond, majitelku dílny, které jsem byl letmo představen před pěti lety na keramických trzích Art in Clay. Nakonec to vyšlo. Jinak o možnosti pracovní stáže jsem se dozvěděl na naší fakultě na referátu pro zahraničních vztahů.

Jak dlouho stáž trvá?

Oficiálně od září roku 2008 do června roku 2009, ale já jsem nastoupil neoficiálně už v červnu 2008.

Jakým způsobem dílna funguje?

Pracuje zde majitelka a většinou ten/ta, kdo se zaučuje - tzv. aprentice (což jsem momentálně já). Vyrábí se zde sodou glazovaná kamenina (80%), a pak různé speciály tzv. one off peaces vycházející převážně z tradiční japonské keramiky. Zboží se prodává v galeriích po celé Velké Británii a na vybraných trzích a výstavách, které jsou zhruba jednou za dva měsíce. Někdy častěji. Záleží na sezóně nebo se mění rok od roku. Několikrát do roka se Lisa Hammond účastní i nějaké zahraniční výstavy.

Vaše učitelka Lisa Hammond je svou tvorbou známá v celé Velké Británii, je činná i v organizaci výstav. Může toto téma rozvést?

Lisa Hammond je jedním ze členů představenstva CPA (Contemporary Ceramic Association), a tudíž se aktivně účastní pořádání většiny akcí CPA. Mimo to založila nadaci "Adopt a Potter" na podporu začínajících keramiků. Z akcí vycházejících čistě z jejího podnětu bych zmínil poslední, velmi úspěšnou retrospektivní výstavu Maze Hill Poterry, která se konala v únoru letošního roku v galerii Harlequin v Greenwichi v Londýně.

Zaměřujete se na specifický typ keramiky. Užíváte techniku japonských glazur. Není to ve Velké Británii neobvyklé?

Vliv asijské, ale především japonské keramické tvorby tu není ničím neobvyklým a má zde silnou tradici, která začala někdy kolem roku 1920. Bernard Leach a Soji Hamada založili Leach Pottery v Cornwallském St. Ives. Ta je dodnes natolik silná, že na první pohled poznáte současné práce z ní vycházející. Tvorba Lisy Hammond ovlivněná japonskou keramikou vychází spíš z jejího pobytu v Japonsku a z celkového zájmu o tuto kulturu.

Jak na ostrovech všeobecně vnímají autorskou keramiku?

Autorská keramika je zde velmi ceněna a je považována za rovnocennou ostatním oborům umění. S takovým ohodnocením a kvalitou keramiky jsem se v Čechách setkal jen velmi zřídka. Až mě občas zaskočilo, jak je zde veřejnost (samozřejmě nemluvím o celé populaci, mám na mysli stálé zákazníky) vzdělaná v oboru keramiky (v umělecko kulturním slova smyslu). Máte pocit, že vaše osobní invence má nějaký smysl. Také zde vychází několik magazínů o keramice, z nichž asi nejstěžejnější Ceramic Review pod patronátem CPA. Řady knih týkající se technik, technologií, stylů, výpalů, pecí, materiálů atd., atd. jsou nepřeberné. Najednou vidíte, co všechno je možné.

Díky pobytu u Lisy Hammond jste se dostal i na zajímavé setkání keramiků ve Francii.

Jedná se o Shino Festival, který se konal 4. a 5. října 2008 v jižní Francii v městečku Giroussens. Tato "konference" s názvem Shino and Wabicha byla zaměřena na historický a současný vývoj tradičních japonských glazur Shino, jejich použití, technologie výpalu a problémů s ním souvisejících. Je až zarážející, že je možné věnovat takovou pozornost jediné glazuře, ale u fenoménu jakým je Shino, si nakonec uvědomíte, že to možné je. Díky skvělému výběru keramiků (špiček ve svém oboru) takřka z celého světa, tu panovala neuvěřitelně "hutná", ale uvolněná atmosféra. Prostě SHINO bylo všude * "hmota a duch v jednom".

K účastníkům patřili - Jean-Pierre Chollet (Francie), Ray Cavill (Australie), Pascal Geoffroy (Francie), Lisa Hammond (UK), Gary Hootman (USA), Randy Johnston (USA), Hein Janssen (Holandsko), Tateki Kawaguchi (Japonsko), Shozo Michikawa (Japonsko), Jeff Shapiro (USA) a Rizu Takahashi (Japonsko).

Pracujete na svém konkrétním projektu?

Při mém současném pracovním vytížení mi na rozsáhlejší projekty nezbývá moc energie, ale mám rozdělaných pár drobnějších věcí. Některé z nich byly představeny na nedávné retrospektivní výstavě Maze Hill Pottery "The Potters of Maze Hill" ve výše zmíněné galerii Harlequin.

Co Vám pobyt přinesl/vzal do budoucnosti?

Rozhodně mi přinesl spoustu nových informací a kontaktů, které snad budu schopen v budoucnu zužitkovat. A co mi pobyt vzal? No, až na to, že mi byly ukradeny doklady, tak jsem snad o nic nepřišel.

Děkuji za rozhovor za sebe a Design Cabinet CZ a přejeme příjemný zbytek stáže.

Dita Hálová
www.ceramicdesign.cz
www.mazehill-pottery.com

27.5.2009

Rozhovor s Janem Klimentem pro Design Cabinet CZ 

www.designcabinet.cz/rozhovor-s-janem-klimentem

Jan Kliment na zahraničních stážích

Se studentem Vyšší odborné školy sklářské v Novém Boru Janem Klimentem jsme se setkali v Brně na MOBITEXU. Společně se svými pedagogy prezentoval školu krátkou debatou o stavu českého sklářského školství. Nezastával skeptické názory. Podílí se nejen na prezentaci školy, ale osobní zkušenosti se zahraničními studijními a pracovními pobyty rád propaguje. Patří také k organizátorům sklářských setkání. A také získal několik mezinárodních cen v oblasti sklářské tvorby.

Požádala jsem ho o rozhovor - a seděli jsme v zeleném prostoru firmy mminterier na sedačce Amadeo.

Pane Klimente, na diskusním pódiu jste zmínil svá desetiletá studia v oboru sklo a upozornil jste na rozdíly se zahraničním školstvím například ve Švédsku, kde odborné studium tohoto oboru sklo trvá pouze tři roky.

Po základní škole jsem se tři roky učil řemeslu ve Světlé nad Sázavou a po vyučení jsem nevěděl, co dál, jít do práce nebo ještě studovat? Mistr mi poradil, ať jdu do Nového Boru, kde jsou dobří skláři a jsou tam dobré příležitosti se něco nového naučit. Tak jsem tam šel a udělal přijímačky na průmyslovku do Nového Boru. Od té doby, čtyři roky, jsem měl každý týden příležitost, jak na průmyslovce, tak na učilišti, získávat praxi. Po dodělání průmyslovky jsem postoupil dál. Šel jsem na Vyšší odbornou školu sklářskou do Nového Boru, a právě tady, teprve až po těch letech, jsem začal dělat své návrhy, své věci, od sádrových forem po huť a brusírny, které jsou nepostradatelnou součástí...Škola v Novém boru mi dala hodně - příležitost, prostředí, podmínky. Co bylo dobré a důležité, škola nás posílala na zahraniční sklářské stáže. Tak jsem se dostal do Holandska, Francie, Švédska, Německa - tam jsem získával další znalosti a dovednosti - a také kontakty. Seznámil jsem se s mnoha lidmi a nepředpokládal jsem, že se spolu budeme někdy potkávat, natož spolu spolupracovat. Teď se mi všechno vrací a vznikají nové zajímavé cíle. Uvažuji o tom, jak začnu dělat své sklo, svůj design i volné objekty. Zároveň si uvědomuji, jak nelehký úkol to je. Je potřeba vybudovat si zázemí - a to trvá několik let Podle mne je nedůležitější teamová práce. Je založena na tom, že pracují například tři čtyři lidé. Jeden má návrh, zaplatí huť, ostatní pomáhají v teamu. Sám člověk nic realizuje. Potřebuje ostatní.

Vraťme se k zahraničním zkušenostem. Jaký je rozdíl přístupů po řemeslné stránce? A chcete se po výtvarné stránce ještě dále vzdělávat?

Pro mě bylo velkým přínosem Holandsko a Glasscentrum Leerdam. Tam jsem se setkal s Davidem Belienem, cožje člověk, který neprošel sklářskými školami jako například já. Přišel a začal se učit, se skláři pracoval od rána. Nikdo ho k tomu nepustil, ale snažil se vydržet.Vrátil se do Čech. Železnobrodskou školu studoval asi dva roky. S tímto minimem, ale silnými představami, jak dělat sklo, je dnes značně úspěšný. Teď už nevyhledává galeristy on, ale galerie oslovují jeho. Potřebuje však kolem sebe lidi, kteří mu mohou pomáhat v jeho představách. Skloubit dva tři lidi, aby spolupráce fungovala, je těžké. Samozřejmě, že každý má jiný názor. Neustále se musí něco testovat - a mně se líbí právě ta komunikace. David chce vybudovat sklárnu. Kdyby se mu to povedlo, pak bych strašně rád za ním do Holandska šel. Protože tam je jiné klima. Lidé mají strašně rádi umění. Chtějí si vyzdobit byt a interiéry, chtějí něco originálního, zajímavého. Neříkám, že tady v Čechách to nejde. Přeci jenom si ale myslím, že lidé v Holandsku jsou zvyklí kupovat si trochu dražší věci než tady.

Zůstaňme u Holandska. Tam je určitá historická tradice. V čem, podle Vás, spočívá odlišnost sklářského provozu?

Od Čech se to liší jednoznačně výrobou. Tady jsou skláři zvyklí pracovat rychle. Mistři dělají lehčí práci ve stoje. Ve světě, nejenom v Holandsku, je způsob výroby jiný už od začátku, od prvního náběru. S píšťalou sklář pracuje vsedě. Je to pohodlnější, umožňuje to dělat odlišné tvary. Skláři v zahraničí mají sklo s delším intervalem zpracovatelnosti. To znamená, že pomaleji chladne, což je zase výhodné pro rychlost.

Již v průběhu studia se jste se velmi dobře umístil v několika zahraničních soutěžích. Mohl byste říct, ve kterých, kde, a o jaké výrobky šlo?

Impulzem byla škola. Ta mi dala šanci se někam přihlásit. Člověk mohl zkusit někam dát. Jenom něco si zkusit, to opravdu strašně moc znamená. První ocenění jsem získal za volnou plastiku v Liberci na mezinárodním sympoziu studentů. Rád na to vzpomínám, protože pořadatelé nás pozvali na Ještěd. Ten den jsem měl narozeniny - spolužáci mi tam hezky zazpívali a dali dort, to bylo milé.

Další ocenění přišlo za lahvičky na šňupací tabák ve Frauenau, což je událost mezi profesionály i studenty. Tato soutěž se vyhlašuje jednou za tři roky. Přihlásila se spousta lidí, nejen čeští skláři. Člověk nechává často v tvůrčím procesu věci jen tak plynout. Trošičku se domnívám, že ostatní studenty tou svou aktivitou strhávám. Mají potřebu se také někde prezentovat. Možná mají nějaký pozitivní vzor, jak jít dál, hledat nové cíle. To může mít dopad na první ročníky i na studenty, kteří se na sklářské obory chtějí teprve hlásit.

Ještě k vašemu studiu. Chcete pokračovat v zahraniční?

Ve studiu chci pokračovat. Zbývá mi už jen vysoká škola. Shodou okolností jsem navštívil Gerrit Rietveld Academii v Holandsku, a byl jsem tímto místem tak okouzlen, že jsem okamžitě běžel do sekretariátu pro přihlášku. Technické zázemí je na vysoké úrovni, řekl bych lepší než tady na vysokých školách - a hlavně, mají vlastní pícku! Zdá se mi, že je tam více možností pro rozvoj kariéry. Budu se snažit se tam dostat.V květnu se budou dělat přijímačky.

Co pobyt ve Švédsku. Jak tam probíhá práce se sklem?

Tam jsem byl strašně překvapený. Když jsme přijeli do školy v Orreforsu, byl to pro mě šok - viděl jsem ženský, holky s píšťalou, jak foukají! Ve Švédsku je vzácnost vidět s píšťalou kluka. Osmdesát procent nebo i víc studentů ve škole, co jsem viděl, jsou ženy. Řekl bych, že je ta práce strašně baví a jsou šikovný. Švédové mají trošičku jiný způsob výroby i tvarosloví. Preferují čisté tvary bez nálepů nebo jen drobné zdobení. Švédské sklo hlavně proslavily techniky grál, ariel a ravena, vše je možné si ve škole vyzkoušet a naučit. Grál se dělá tak, že skláři si připraví duté jádro, které se skládá z několika barevných vrstev. Toto jádro se nechá vychladit a pomocí pískování, broušení či rytí se odkrývají vrstvy a vznikají různé dekory podle návrhů autora. Takto připravené jádro se znovu nechá ohřát v chladící peci, nalepí se na píšťalu a klidně i několikrát přebere křišťálovým sklem a vytvaruje do požadovaného tvaru. Ariel a ravena jsou založené na podobném principu, ale navíc mají uzavřené vzduchové bubliny z následku hlubokého broušení nebo vzniklé z optických forem. Kromě velkých sklářských firem jako jsou Kosta-Boda nebo Orrefors existují ve Švédsku i menší firmičky a studia, které dělají vlastní návrhy nebo spolupracují s výtvarníky. Tím si skláři moc nekonkurují.
Na čem teď konkrétně pracujete? Je v dohlednu nějaký nový projekt?

Momentálně dělám na tématu excentrické sklenice. Začal jsem se jim věnovat minulý rok na začátku prosince, kdy jsem je navrhl - první set jsem udělal pro zimní semestr. Ale moc mě mé provedení neuspokojilo, a tak jsem začal dělat znova. Hlavně jsem je zlepšil na huti, odlehčil jsem je a i s tvarem jsem si lépe pohrál. Teď už zbývá brusírna. Je to zdlouhavá práce, žádný honem rychle! Nový projekt bude pro školu, pro letní období, téma je moderní interiérové užitkové sklo.

Jak cítíte současnou ekonomickou krizi, a jaké jsou vyhlídky pro ostatní absolventy sklářských škol?

Je mi moc líto lidí, sklářů, kteří jsou bez práce. Vím, že to pro některé znamená moc nebo přinejmenším ztrátu příjmu a financí na každodenní žití. Práce je důležitá a i když jsem nikdy tak strašnou finanční tíseň nepocítil, vím, že budu muset po studiu práci hledat sám, a to znamená, že i za ní cestovat nebo hledat různé možnosti výdělku. Myslím si, že má veliká výhoda je znalost anglického jazyka, který jsem vždy využil, ať jsem byl kdekoliv. Také bych rád zmínil, že ve sklářských dějinách byly jak krize, tak i vzestupy a domnívám se, že velikou část práce teď musí odvést obchodníci, ale také návrháři společně s realizátory, tudíž se skláři.

Děkuji vám za rozhovor za sebe a Design Cabinet CZ. Přeji hodně úspěchů v zahraniční spolupráci, studiu a v dalších aktivitách a ráda se podívám do vašeho skicáku...

Dita Hálová

www.klimentglass.cz

5.5.2009

Rozhovor s Kateřinou Jiroutovou pro Design Cabinet CZ 

www.designcabinet.cz/rozhovor-s-katerinou-jiroutovou

Studentka Kateřina Jiroutová z Ateliéru Design keramiky z FUD UJEP se vydala na stáž do rakouského Lince.

Od kdy do kdy jsi na stáži byla?

Do Lince jsem dorazila koncem září 2008. Můj pobyt v Rakousku trval pět měsíců.

Jak bylo sousedů?

Jsem moc ráda, že jsem dostala možnost se někam podívat. Všem, kteří nenašli ještě odvahu se na stáž vydat, vzkazuji "Nebojte se!". Člověk najde nové přátelé. Získá kontakty a hlavně pozná jinou kulturu, která se odráží i v umělecké a designérské tvorbě.

Proč sis zvolila Linec?

Na střední škole jsem se byla v této škole podívat. Navíc jsem měla několik přátel, kteří zde v minulosti studovali.

Studovala jsi na jaké škole? Jaký obor?

Studovala jsem na KUNST UNIVERSITÄT LINZ - Universiät für kunstlerische und industrielle Gestaltung, obor "Keramika", který vede Dipl. des. Univ. Prof. Frank Louis.

Také jsem navštěvovala Johanes Kepler Universität v Linci, kde probíhala výuka jazyků.

Jak vypadala výuka výtvarných předmětů, designu?

Výuka je podobná jako na naší škole. Jednou týdně byly korektury, popřípadě jsme si mohly konzultace domluvit dle potřeby individuálně v jiném termínu. Na rozdíl od naší školy zde však studenti pracují celý rok na jednom projektu. Práce studentů jsou rozmanité. Ateliér je zaměřen spíše na volné umění, ale design sem též proniká.

Mají klauzury apod.?

Ano, obhajoby klauzurních prací probíhají stejně jako na naší škole (chodí komise, každý student má přibližně 20 minut k tomu, aby seznámil odbornou veřejnost se svojí prací).

Líbilo se mi, že každý člen poroty dává známku sám za sebe, tudíž znáte jeho osobní názor na onu věc.

Viděla jsem Tvé šperky na klauzurách. Mají rozdílný porcelán - v čem je odlišný? Zaujala Tě snad velká nabídka barvítek?

Šperky jsem dělala z francouzského porcelánu, který se pálí na nižší teploty v elektrické peci. Dávám však raději přednost našemu porcelánu z Dubí, který už na pohled působí svojí slinutostí a průsvitností kvalitněji. Možná jsem však už z Dubí spíš naším porcelánem zhýčkaná. Na druhou stranu, proč ne. Ten, kdo nemůže pálit v redukci na vysoké teploty, tento porcelán jistě ocení a i pro mne byl další zkušeností do života. K dispozici zde byla velká škála barvítek, čehož jsem využila. Nejvíce mne zaujal černý odstín, se kterým jsem do té doby ještě nepracovala

V čem se lišila výuka a přístup pedagogů?

Jak jsem se již zmiňovala, průběh výuky byl podobný jako u nás. Šperky jsem realizovala pod vedením Mag.art.A.Univ.Prof. Ingrid Smolle, kterou jsem si oblíbila a i nadále s ní udržuji kontakty prostřednictvím e-mailů. Vyučující mají se studenty velmi kladné vztahy, což se mi líbilo.

Linec je kulturní metropole Horního Rakouska se silnými historickými vazbami na Čechy. Pocítila jsi nějaké souvislosti nebo rozdíly?

Je pravda, že jsem si často připadala, jako bych byla v Čechách, s tou výjimkou, že se zde mluví jiným jazykem.

Jak je na tom Linec se současným designem?

Řekla bych, že dobře. Své na tom má asi i to, že bylo toto město zvoleno Kulturním městem Evropy. Hlavně bych chtěla dodat, že v Rakousku lidé mnohem více ocení ruční práce a jsou schopni si za to také zaplatit honorář, který tomu odpovídá.

Navštívila jsi místní muzea? Jak na Tebe zapůsobila?

Byla jsem v Ars Electronica Centr a Lentos Museum of Modern Art. Obě návštěvy byly zajímavým zpestřením a kladným přínosem mého pobytu.

Probíhaly v době Tvého pobytu nějaké studentské výstavy? Jak vypadá studentský život?

Překvapilo nás, že věková hranice studentů je úplně jiná než u nás v Čechách. Některým studentům, kteří s námi navštěvovali kursy kresby, bylo i přes padesát let! Mají to spíše jako celoživotní koníček. Linec studenty přímo žije, což bylo příjemné zjištění. Studentské výstavy se na půdě školy pořádaly celkem často, většinou se jednalo o instalace v hale hlavní budovy školy.

Co Ti pobyt dal nejen po umělecké stránce?

Nové přátelé - nejen z Rakouska, ale také z Německa, Portugalska, Španělska, Tchajwanu, Turecka, ... a také osamostatnění. Nalezla jsem odvahu komunikovat v cizím jazyce.

Přehodnotila jsem i některé za svých názorů, co se týče školy a umění a designu. Po umělecké stránce jsem se seznámila s jinými materiály, vyzkoušela si jiné techniky apod.

Na čem teď pracuješ?

Momentálně pracuji na zahradní plastice, kterou jsem předběžně nazvala "Morčata". Zatím je to v návrhové fázi. Dále na soutěži "Pissoir Art Gallery" a také přemýšlím nad "Slow food", což je naším dalším tématem v ateliéru pro tento semestr.

Děkuji za rozhovor za Design Cabinet CZ

Dita Hálová
www.ufg.ac.at

27.4.2009

Rozhovor s Ondřejem Batouškem pro Design Cabinet CZ 

www.designcabinet.cz/rozhovor-s-ondrejem-batouskem

Ondřej Batoušek, student z Ateliéru keramika a porcelán na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, který často a rád překračuje hranice práce s jedním materiálem, se vydal na stáž na sever Itálie - do Milana.

Odkdy do kdy?

Od října 2008 do března 2009.

Ondro, jak bylo "made in Italy"?

Dolce vita? No začátky jsou asi vždycky dost kruté. Nicméně postupem času se vše vyřešilo.

Byl jsi centru dění světového designu. Co Tě z této oblasti nejvíce oslovilo?

Dle mého názoru je několik podobných "center". Milano rozhodně není jediné. Pokud nejste v Milaně na Saloni Internazionale del Mobile na jaře každého roku, oslovi člověka asi nejvíce všudypřítomný duch módy. Osloví vás město samotné, kde je vše naservírováno na zlatém podnose, a hlavně jeho "neitalskost". Nicméně stačí vyjet kousek za město, třeba do Bergama (kde jsem byl velmi často) a jste v opět v Itálii. Pro mne je velmi důležité prostředí, ve kterém se nacházím, a ze kterého vychází i tvorba. Čerpám z něj, staveb, lidi, vzduchu, věcí, nálad. Ne z toho, co vidím v oblasti designu.

Na jaké škole jsi studoval? Jaký obor?

Studoval jsem na Milánské polytechnice, což je relativně velká škola podobná našemu ČVUT. Nicméně má i katedru designu. Konkrétně jsem absolvoval Ateliér industriálního designu.

Jak vypadala výuka výtvarných předmětů, designu?

Celkově bych to nazval jako továrnou na designéry. Výtvarné předměty zcela chybí. Jsou více zaměřeni na práci v 3D programech, popřípadě rýsování. Hlavni složkou výuky jsou velmi podrobné rešerše na dané téma.

V čem se lišila výuka, přístup pedagogů atd.?

Výuka je od té naší, například v Praze, dost rozdílná. Bližší komunikaci studenta s profesorem brání velké množství studentů. Dalším handicapem je výuka situovaná čistě do virtuální podoby. Studenti si takřka nemají šanci osvojit dovednosti v materiálu, v praxi. Na druhou stranu jsou na studenty kladeny velké nároky v oblasti velmi podrobných rešerší, které je učí přemýšlet komplexně a logicky budovat jejich projekty.

Setkal ji si se současnou tvorbou z oblasti keramiky?

Z vlastní zkušenosti vím, že přetrvává silná historická tradice keramické tvorby, ale není příliš aktualizována (pro turisty je usazena v renesanci). Současný design porcelánu?

Na via Brera, kde je mimo jiné i Akademie výtvarných uměni, je k vidění několik galerii, které se keramikou zabývají. Také je pár výborných obchodů na Via Pietro Maroncelli kousek od metra Porta Garibaldi, nedaleko slavného Corsa Como. Také Spousty showroomů představují současnou tvorbu, kde je zastoupen i můj obor. Úžasné je, že takřka každá lepší restaurace se snaží mít svůj osobitý "look", a s tím i související nádobí na servírování.

Navštívil jsi nějaké zajímavé galerie, výstavy apod.?

V Palazzo Realle běží obrovská výstava Futurismu spojena se spoustou kulturních akci ve městě i okolí. Navštívil jsem výstavu Magrita, Guida Crepaxe, velmi zajímavé přednášky o současném milánském urbanismu neboť město bude hostit v roce 2015 EXPO. Tak se stalo velkým a zajímavým staveništěm a jistě se budeme mít na co dívat a co obdivovat. Nicméně nejsilnějším zážitkem byly návštěvy světoznámé opery La Scala. No a samozřejmě Poslední večere Leonadra da Vinci.

V Miláně je nově otevřené museum designu, měl jsi čas jej navštívit?

Ano, v Milaně je výborné Museum designu v budově Triennale, kde je nemalé množství dalších zajímavých expozic. Další část Triennale je právě v kampusu polytechniky, Triennale Bovisa v severní části města. Je to dynamicky se rozvíjející postindustriální čtvrť. Jelikož mne učila Giovanna Castiglioni, znám velmi dobře museum jejího otce Achilla Castiglioni na Piazza Castello.

Byl ji na nějakém veletrhu? Nebo jak vůbec probíhají studentské výstavy a studentský život?

Jako obyvatel města pánské módy jsem samozřejmě nemohl minout Fashion Week - Mans wear. Byl jsem na několika přehlídkách v nádherném prostoru Teatra Armani od Tadaa Anda. Studentský život probíhá převážně ve třech velkých kampusech místních universit a nemohu opomenout výborná Aperitiva, kde se stoly každý večer prohýbají pod náporem lokálních i mezinárodních delikates. Miláňané si prostě umějí užívat života.

Co ti pobyt dal nejen po umělecké stránce?

Ahh, nové boty, kufr, nový počítač, oblečení, přátele a i spoustu negativních zkušeností.

Co chystáš nyní? Na čem pracuješ?

Momentálně pracuji na reminiscenci Itálie v Čechách, rozhodně uvidíte!

Ondro, děkuji za rozhovor za sebe i za Design Cabinet CZ. Vítej v Čechách a budeme se těšit, co nového připravíš!
Dita Hálová

www.design.polimi.it/
www.oob.webnode.cz
www.triennaledesignmuseum.it/home.php

27.4.2009

Rozhovor s Jakubem Koroušem a Janem Klossem pro Design Cabinet CZ 

www.designcabinet.cz/rozhovor-s-jakubem-korousem-a-janem-klossem

Rozhovor s Jakubem Koroušem a Janem Klossem, studenty ateliéru Grafický design a vizuální komunikace VŠUP v Praze

Jak jste se dostali ke spolupráci s firmou Botas?

Ke spolupráci s firmou Botas jsme se dostali díky semestrálnímu úkolu v ateliéru. Profesor Rostislav Vaněk nám zadal udělat vlastní návrh sportovní obuvi. Obdobné úkoly, čas od času dostáváme. Ne z toho důvodu, abychom ukázali, že danou problematiku zvládneme stejně dobře, jako ateliéry na to specializované. Spíše proto, abychom se na produktový design, a vůbec věci, co jsou kolem nás, začali dívat z trochu jiného, než čistě konzumního úhlu. Tentokrát jsme, ale oba společně (Jan Kloss a Jakub Korouš) rozhodli vzít si za základ již stávající a notoricky známou sportovní obuv. Na jejím příkladu jsme chtěli ukázat, jak může být pro jakoukoli, i takto zaběhlou společnost, přínosná užší spolupráce s grafickým designérem. Nejde přitom samozřejmě pouze o obuvnictví, ale zadání bylo jasné. Naše volba tím pádem taktéž - model Classic od firmy Botas. Lákalo nás to, že je tento produkt v naší zemi všeobecně známý a i v současné době, více než čtyřicet let od svého vzniku, stále vyhledávaný. Mimo jiné byl roku 2005 zařazen mezi 100 českých designových ikon. I to se nám zdálo jako dostatečné pro ukázání síly grafického designu na místě, kde je často opomíjen nebo se mu nepřikládá takový důraz, jak by podle nás měl. Cílem tedy bylo víceméně jednoduchými prostředky a silnou myšlenkou posunout již existující produkt, u kterého by to málokdo předpokládal. V ideálním případě ho posunout na úroveň zahraničních konkurentů. A ať se hlavně dostaneme k samotnému navázání spolupráce s firmou.

Již těsně před samotným zveřejněním klauzurní výstavy v zimním semestru školního roku 2007/08 jsme zkontaktovali společnost Botas. Zatím spíše s úmyslem pouze ji o celé věci informovat, a v lepším případě je tam i přesvědčit. Například k alespoň částečnému sponzorování tisků, kterými jsme výrazně překročili ateliérem nastavené minimum a které si každý semestr musíme samostatně hradit. V tu dobu nás samozřejmě nenapadlo, jak se celá věc vyvine. Nicméně, jak se říká, jen "hloupý se nezeptá". Pánové z Botasu přijeli po klauzurách na prezentaci u nás v ateliéru a celá věc se dala, v tu dobu ještě velmi pomalu, do pohybu.

Postup byl tedy takový, že jste vzali starší typ obuvi a měnili jej podle vás? V procesu výroby jste některé návrhy realizovali?

Ano, postup byl takový - vzali jsme stávající podobu modelu Classic a na něm se čistě pomocí grafických postupů snažili dokázat, k jak rozdílným výsledkům se dá dospět. Bez znatelnějších zásahů do samotné konstrukce boty. Sami jsme byli zpočátku překvapeni, do jaké míry se charakter u různých modelů, kterých jsme měli již v průběhu školního projektu připravených snad na devadesát, liší. Při vzorkování se ale vše muselo přehodnotit a přizpůsobit dostupným materiálů, kterých je na našem území, kde takřka denně některé podniky krachují, bohužel opravdu velice omezeně. Kromě samotné čistě vizuální polohy se však povedlo změnit i několik konstrukčních detailů. Například nahrazení syntetiky pravou kůží, rozšíření kopyta pro zpohodlnění obuvi pro běžné nošení apod. Velkým omezením je samozřejmě také finanční stránka, kdy námi požadované materiály bylo třeba, díky velké rozmanitosti kolekce, sehnat v poměrně malých objemech. Několik z nich se muselo dokonce dovézt třeba z Itálie. Na Botas si však nemůžeme vůbec stěžovat. Po nějakém čase, kdy pochopili, že celou věc myslíme opravdu vážně, a ne jen jako školní hru, se i přes jejich nepříliš jednoduchou finanční situaci snažili všem našim požadavkům vyhovět. Byli a jsou si vědomi toho, že se má jednat o kolekci prestižní obuvi. To samozřejmě nejde bez počáteční investice. Zde se nedají dělat věci "na oko". Celý koncept, včetně obalového systému a návazné kampaně, která se v současné době připravuje, je v podstatě založen na upřímnosti a vlídnosti.

Získali jste evropskou cenu za design. Jak jste se k soutěži dostali?

To bylo ještě v době, kdy byl projekt v čistě akademické rovině. K nám do ateliéru přišel Filip Blažek z odborného magazínu typo.cz, který měl ten rok možnost udělit v České republice, myslím že tři "žolíky" grafickým pracím, které ho osloví. To znamená, že jejich autoři poté nemusí za přihlášení do této mezinárodní soutěže, které se účastní mnoho renomovaných evropských designových studií (jako např. holandský Dumbar, řecký Beetroot a další) platit startovní poplatek činící nějakých 100 eur. My jsme si velké šance nedělali. Zpočátku jsme si i trochu vyčítali, že musíme vše připravit a odeslat v přímo šibeničním termínu. O to milejší pak bylo překvapení, že jsme ve zvolené kategorii získali první cenu. Myslíme si, že v náš prospěch při výběru hrál i fakt, že pracujeme s místním produktem, s tradicí. Do jisté míry se snažíme o udržení značky a přehnaně řečeno "místní rozvoj". Skutečnost, že model Classic Botas se stále vyrábí na území naší republiky, chápeme za velikou výhodou jak z praktického hlediska, tak i z "ideologického" hlediska. Můžeme na cedulku vytkat "made in Czech Republic", a to nás těší.

Vrátím se k soutěži. Co je hlavní cenou, nebo co vítězství přináší?

Cena sama, kromě jakési chvilkové mediální popularity a kovové sošky ve tvaru hranolu, neskýtá nic. Účast v katalogu, prezentace na webových stránkách soutěže a v pár spřátelených magazínech, žádná tučná "prize money" se nekoná. Účastníci si cestu, bydlení a dokonce i vstup na přednášky hradí sami.

Prezentace na výstavách není?

Ne, jedná se o jednorázovou akci. Má za úkol shrnout, co se za uplynulý rok v Evropě v oblasti grafického designu a reklamy událo. Není to něco jako Czech Grand Design, který je zaměřený hlavně na produktový design, módu a řekněme spíše hmatatelnou stránku věci. ED-Awards je čistě o grafickém designu. Skládá se asi ze třiceti kategorií, jako je firemní styl, knižní layout, plakát, multimediální prezentace a další. Pro nás bylo tedy do jisté míry složité už samotné přihlášení, jelikož z nabízených kategorií jsme mohli obsáhnout většinu - od firemního stylu přes plakát a prezentaci až po obalový design. Nicméně volba nakonec padla na nesnadno přeložitelnou a pro mne i vyslovitelnou Miscellaneous Printed.

Co pro vás vlastní účast v soutěžích znamená?

Každá účast v soutěži je přínosem. Příležitostí ukázat něco, na čem jsi určitý čas svého života pracoval, třeba i s větším nasazením, "než by bylo nutné". Možnost ukázat svou práci lidem, ke kterým by se jinak nedostala. Šance konfrontovat se s ostatními lidmi z oboru. Či dokonce příležitost oslovit možného klienta, ale tento bod bych nijak moc nepřeceňoval. Někdy se může jednat i o jakési zadostiučinění, i když člověk věci nedělá rozhodně kvůli soutěžím. V našem případě například projekt Botas 66 škole nepřipadal dostatečně výrazný na udělení semestrální ceny. Obratem na to se stejnou věcí, navíc ještě poslanou ve značně menším rozsahu, jsme vyhráli soutěž za evropský design a souběžně s tím se rozjela spolupráce s výrobcem. Člověk by si myslel, že alespoň to bude dodatečným impulzem pro zařazení studentského úspěchu do novinek na školním webu. Nestalo se tak však.

Spolupráce vás dvou není jednorázová. Na jakých společných projektech pracujete nebo jste už společně pracovali?

Děláme spolu už nějaký čas víceméně kontinuálně. Jmenovitě to byl třeba fiktivní festival o robotech nazvaný Roborans. Jeho součástí kromě plakátů, pozvánek, vstupenek, triček a jiných materiálů byla i snad stopadesátistránková kniha o robotech, na kterou jsme si sami dávali dohromady i veškeré podklady. Shodou okolností ve stejnou dobu, jako se finišoval ve škole náš projekt Botas 66. Dále pak rozsáhlejší písmový projekt, založený na laicky řečeno "kreativním kurvení" známých abeced, se kterým jsme se měli možnost účastnit mimo jiné vánočního Designsupermarketu 2008. Část projektu bude nejspíš k vidění na chystané výstavě v Trafo galerii (Galerii Trafačka) od 27. dubna 2009. Stále je však v počátcích. Bohužel se mu přes dostatek jiných zakázek, na kterých ať už společně nebo každý sám pracujeme, nemáme možnost věnovat naplno. Jinak děláme na hudebních obalech, korporátních stylech, výstavních projektech, časopisech... Důležité pro nás je, pokud možno vždy k zakázce najít zároveň i realizaci. Snažíme se, když je to alespoň trochu možné, nerozdělovat svou tvorbu na tu, za kterou je chléb a na tu, která přináší uspokojení. Do jisté míry totéž očekáváme od každé, ať už je honorovaná nebo dělaná pro přátele nebo jen pro dobrý pocit a z čistého zapálení pro věc. Například Botas se, alespoň do jisté míry, zdá být hlavně díky otevřenosti firmy - nechceme to zakřiknout - kombinací obojího.

Máte tedy nějaký nový projekt na spadnutí?

Ano, a nejeden. Nechceme, aby za nás mluvily plány, ale činy - produkty. Totiž, další věc, které máme také dostatek, je v současné době nedostatek času. Ten je, co se plánů týče, takříkajíc nepřítel číslo jedna.

Jak bude pokračovat spolupráce s firmou Botas? Budete mít prezentace na veletrzích?

Doufáme, že bude spolupráce pokračovat tak dobře, jako tomu bylo doposud. Nalezli jsme, po jisté době, kdy ani jedna strana příliš nevěděla, co od té druhé očekávat, společnou řeč. Vzájemně se respektujeme. My si vážíme příležitosti, jakou každý nemá, (i když evidentně každý jiný mít mohl a tedy i může). Na oplátku za to doufáme, že i v Botasu si váží práce, kterou pro ně s nemalým nasazením děláme. Důkazem je i oslovení k další spolupráci pro nadcházející sezónu a uvidíme, co ještě společnými silami dokážeme. Vše je však odvislé od prodeje. I produkt, o jehož kvalitě budeme sebevíce přesvědčeni, je bez dostatečné odezvy na trhu odsouzen k zániku. Nezbývá nám než vyčkávat a doufat, že kroky, které jsme zatím učinili, nebyly "zcestné".

Co se zmiňovaných prezentací na veletrzích týče, tak je domluvena koncem dubna účast na Czech Selection v italském Miláně. Doufejme, že toto nebude první a poslední výstřel tímto směrem. Pro Botas se po mnoha stranách také jedná o pohybování se v nepříliš probádaných vodách. Najednou se společnost zaměřená na čistě sportovní klientelu, dostává do úplně jiné roviny. Na úplně jiné komunikační kanály a veletrhy... Před úplně jiné potenciální kupce.

Jak funguje Botas?

Těžko odpovídat. Stále stojíme do jisté míry mimo. Asi obdobně, jako jakákoli jiná, takto velká společnost, v dnešní nepříliš optimistické době. Původně se nám zdála být taková ospalá. Asi hlavně díky finanční situaci do jisté míry až příliš opatrná. Ve finále se zdá být velice schopným partnerem pro realizaci našich představ. Lidé, se kterými přicházíme do styku, a s nimiž sublabel botas classic 66 společně budujeme takřka od nuly, jsou přátelští, otevření. Našim myšlenkám a nápadům někdy až nekriticky naklonění a vstřícní, za což jim z naší strany patři velký dík. Myslíme si, že nejspíš není tolik firem, které by dokázaly dát podobnou volnost. Doufejme jen, že tento stav přetrvá. Především, že celý projekt skončí happyendem.

A co logo a vůbec korporátní design projektu Botas 66?

Jedno logo jsme měli už připravené a prezentované na klauzurní výstavě ve škole. Postupem času jsme ho však sami, i když již bylo i Botasem schváleno, zaměnili za méně konvenční. Jedná se o 12 teček, které mají svým uspořádáním znázorňovat dvě hrací kostky, na kterých je na obou šestka. Prostě 6 a 6 vedle sebe...když si to tak napíšete blízko sebe, dostanete 66 - jasný kód. Baví nás ta neprvoplánovost a hravost. Na ní se snažíme založit celý koncept kolekce, zahrnutý do hesla "botas rules" (pravdila Botasu nebo také Botas boduje). Každý může být svého štěstí strůjcem. Každý si může hrát podle pravidel, jaká si nastaví. My nyní nastavujeme ta Botasu 66. To je hlavní myšlenka, na které kampaň stojí a padá. Síla a chuť si splnit sny. Jít za něčím! Snaha vybízet lidi k aktivitě a ne pasivnímu přístupu k dění kolem sebe. Nekřičet na případné kupce z billboardu na D1, ale být jim partnerem. Být jedním z nich. Stejně tak, jako i my osobně jsme vlastně jedni z nich. Nemáme žádný velký kapitál. Možnosti jsou značně omezené, ale i tak se snažíme dokázat věci, kterým věříme. K podobné aktivitě chceme kampaní a vším kolem vybízet i ostatní. Každý jednotlivý model bude mít svůj příběh, každý má svou roli. Stejně jako zákazník, který si ho přečte. Něco ve smyslu sloganu "Chodím, tedy jsem".

Krásný slogan... Rozdělujete na dámskou a pánskou obuv nebo je kolekce unisex?

Kolekce jako taková je unisex. Neliší se například šíře kopyta pro dámské a pánské modely. Je to hned z několika důvodů. Zaprvé se již odjakživa u tohoto modelu jednalo o unisexový střih. Jak z praktického, tak řekněme logistického důvodu to nechceme alespoň zatím měnit. Za druhé nechceme nikoho omezovat ve výběru jen proto, že ten či onen model my, nebo pánové z Botasu, určíme třeba jako dámský. Tam máme ještě rezervy. O žádném modelu nemohu říct, že by byl pro kluka nepřijatelný. Vše se plánuje vyrábět ve velikostech EUR 36-46 a až samotné objednávky z obchodů si toto vyřeší. Poptávka tak ovlivní do jisté míry v tomto bodě nabídku. Ty tenisky jsou tak prostě od počátku koncipované. Je to původně nohejbalová obuv.
Bývalo to tak!
Ano, společnost si snad i nyní do jisté míry myslí, že to tak pořád je. Někdy jsme zaznamenali údiv při vyslovení faktu, že po Praze chodí spousta lidí všech možných věkových kategorií v botaskách. Již dávno se jedná o lifestyle vycházkovou obuv. Národní produkt, jehož nošením se tak lidé k čemusi hlásí. Záměna syntetiky za, pro nohejbal nevhodnou kůži, byla jedním z bodů, kdy toto bylo obzvláště zřejmé. Doufáme tedy v tuto změnu. Stejně jako třeba již zmiňované nepatrné rozšíření boty ve špičce bude ve většině chápáno jako přínos. O tom jsme vedli několik diskuzí a dotazovali se mnoha stálých či potenciálních uživatelů. Nyní jsme o rozšíření zcela přesvědčeni. Jedná se o změnu z funkčního hlediska, bez jakéhokoli dopadu na samotný výraz boty.

Uvažujete o doplňcích?

O nich jsme uvažovali od samého počátku. Bohužel čas natolik letí a spolupráce postupuje po krocích. Je spousta přednějších věcí. V současné době se finišuje obalový systém a podobně nezbytné části. Tak se do zahájení prodeje nemůžeme doplňkovým produktům věnovat s takovou intenzitou, jak bychom si přáli. Nechceme pouze nakoupit neznačková trička a na ně natisknout logo produktu. Vše musí sedět pohromadě. Pokud tak učiníme, třeba pod tlakem prodejců, bude se jednat o čistě reklamní produkty. Ne však o apparel jako takový, který by si zasloužil širší pozornost. V první vlně tak budou samotné boty doplněny pohledy, plakáty a obdobnými maličkostmi, rozvádějícími a popisujícími produkt, než nějakou ucelenou širší módní řadou. Na všem se však pracuje. Plánů je dostatek. Doufejme jen, že není všem dnům konec. Toto je také dosti vázané na prodejní místa. S vlastním conceptstorem by se nejspíš řešilo i toto. Jinak díky finanční a časové situaci jsme dnes odkázáni na nějaký velký řetězec a pár menších butiků a design shopů. Jsme rádi, že se nám dostalo s kolekcí velkého ohlasu třeba u Bati. To je skoro ideální prodejce takto velkého rozsahu. Díky své historii, množství poboček nejen po celé republice, ale i faktu, že se jedná také o českou společnost s věhlasným jménem a jasnou tradicí. Tedy obdobnými hodnotami, na jakých se snažíme stavit Botas Classic. Samozřejmě, že z našeho pohledu by bylo ideální prodávat boty spíše pro nadšence či sběratele. Takto se nikam dojít nicméně nedá. Čím větší ohlas se dostaví, tím větší možnosti se otvírají. Toto je, doufejme, jedna z cest, jak toho dosáhnout a přitom se "nezaprodat" a nezpronevěřit se původním myšlenkám.

Co plánujete k uvedení kolekce?

Kampaň by měla probíhat od května. Čeká se také na reakce prodejců, a podle toho se odvine její rozsah a směřování. Většinu času ale stále věnujeme samotnému produktu. To je to, na čem záleží. Tím, že jsme v oboru noví, učíme se za chodu. Stejně, jako firma musí nasmlouvávat nové materiály či postupy. Vše se pomalu rodí a průběžně jsme si vědomi chyb nebo kroků, kterých jsme se mohli vyvarovat. Je problém s dodavateli, kdy narážíme na to, že výroba v Čechách už takřka zanikla. Není z čeho vybírat a problémem mohou být i termíny dodání. Není to jednoduché, ale je to zkušenost, na které se vzájemně všichni společně učíme. I komunikace mezi námi a vzorkovým oddělením se zefektivňuje a cítíme větší radost z práce a flexibilitu než zpočátku. Věříme ve společný produkt, a to nám musí být tou nejlepší "reklamou", i když jsme si vědomi, že vždy je co zlepšovat. Celé je to o hledání a doufejme, že tak, jako jsme my našli společnou řeč s partnery z Botasu, že si i náš společný produkt najde "přátelskou řeč" se svým kupcem.

Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně úspěchů vám a firmě Botas za sebe i Design Cabinet CZ.

Děkujeme za zájem

Dita Hálová

https://botas66.com

22.3.2009

Rozhovor s Jiřím Janíčkem pro Design Cabinet CZ 

www.designcabinet.cz/rozhovor-s-jirim-janickem

Dobrý den Jirko, jste v Design Cabinetu CZ vždy milým hostem, ať se vrátíte právě odněkud ze světa nebo přijedete z Ostravy nebo Brna.

Navrhl a realizoval jste symbol - cenu pro celostátní soutěž Národní cena za studentský design 2008. Vystudoval jste obor Průmyslový design VUT v Brně na (1992-1999) u doc. Ing. arch. Jan Rajlicha. Věnujete se návrhům a realizacím v této oblasti. Ráda bych Vám položila pár otázek k Vašemu osmiměsíčnímu pracovnímu pobytu v Indii.

Kde přesně jste působil?

Pobýval jsem ve městě Pune - asi dvě hodiny cesty od města Mumbai, středozápad Indie.

Jak jste se ke spolupráci dostal?

Vyhledával a oslovoval jsem větší firmy. Obecně není v Indii mnoho velkých firem věnujících se kvalitnímu průmyslovému designu. Firma, ve které jsem pracoval, se účastnila mezinárodních přehlídek designu. Samotné vyřizování formalit trvalo jen několik týdnů. Moje zkušenosti z oboru pro ně byly zajímavé, takže spolupráci nic nebránilo.

Jednalo se o jednu z největších designérských firem v Indii, která se vedle průmyslového designu věnuje také architektuře a grafickému designu (www.lokusdesign.com).

Indie má v oblasti designu velký potenciál. Má sice výtvarně a technologicky zpoždění oproti západnímu trhu o 5 až 10 let, ale výhodou je velký trh a levná pracovní síla. Obecně je známo, že se výroba z Číny přesouvá do Indonésie, Indie a na Taiwan.

Začala i expanze několika velkých indických firem na evropské trhy. Například indická firma MITTAL je majitelem Vítkovických oceláren. Koncern TATA se stal majitelem továrny na pytlíkové čaje Jemča, měl zájem o české sklárny aj. Celý svět ví, že právě tato firma uvedla loni na trh nejlevnější vozidlo na světě. Kromě pracovní zkušenosti bylo pro mě velkým zážitkem také seznámení se s místní kulturou a historií.

Čeho se Vaše práce týkala?

Některá ze zadání byla z oblasti zdravotnictví. Různé ovládací a měřicí přístroje, světelné panely, LCD přístroje. Další oblastí mé práce byly návrhy různých plastových nádob pro domácnost.

Projevily se odlišnosti v práci designéra tam a v Evropě?

Pracovalo se v týmu stejně jako u nás. Tři designéři a dva konstruktéři. Byl jsem hlavním designérem a spolupracoval se dvěma absolventy. Ve firmě bylo několik dalších týmů zaměřených například na grafický design a automobily. Při řešení zakázek se postupuje obdobně systémem vlastních návrhů a řešení, volby dalších postupů, schůzek s klienty a schvalování. Odlišný (trochu komplikovaný) byl průběh zadávání, schvalování, jednání s klientem, který se často (z nepochopitelných důvodů) prodlužoval. Naopak samotná realizace pak často probíhala velmi rychle, bez modelu a prototypu - z konstrukce rovnou do sériové výroby. Důvodem toho zrychleného procesu realizace je obava z čínského kopírování. Trh je velmi rozsáhlý a často, tak jednou do roka, se mění design. Nepočítá se v dlouhodobém, pěti až desetiletém horizontu. Návratnost nového designu běžných užitých předmětů je otázkou několika týdnů.

Jaká je v Indii v oblasti designu situace? Podporuje stát například studentský design?

Ne, nemám zprávy o podpoře studentského designu. Rozhodně neprobíhá obdobná soutěž jako je u nás Národní cena za studentský design. Pro absolventy to představuje úskalí - nemají za studií možnost získat zkušenosti ze soutěží. Chybí mezinárodní prezentace i samotné srovnání v rámci země. Studenti nebo čerství absolventi se hlásí do mezinárodních soutěží, a tam logicky nemají šanci dosáhnout na vítězství. Obecně pokulhává indický design za světem ve výtvarné složce i tvarosloví. Absolventi se snaží co nejrychleji se zaměstnat, upíchnout se ve firmě a získat možnost prezentovat se za ni. To byl i případ mých spolupracovníků. Renomé se získává těžko.

Co jste říkal indickému designu?

Tamní design mě neoslovil, ale vzhledem k jejich pracovitosti a houževnatosti věřím, že o něm brzy uslyšíme...

Prošel jste nějakou zajímavou událostí v této oblastí?

V průběhu mého pobytu firma procházela řízením certifikátu ISO 9001-2000. To je na Indii skutečně hodně překvapivé! Pod vlivem tohoto řízení došlo již v průběhu mého pobytu k řadě změn. Od samotné struktury ve vedení firmy až po formuláře. Bylo zajímavé sledovat a být přímo účasten procesu tohoto řízení. Další zajímavou zkušeností bylo sledovat to, jak se firma aktivně snaží.

Připravujete se na další cestu za designem za hranicí Česka?

V navázané spolupráci v Indii pokračuji nadále externě. V současné době se snad rýsuje nějaká spolupráce s jedním holandským studiem, ale nyní se chci soustředit na práci v Česku a nabídnout klientů mé zkušenosti :-)

Budeme se těšit na další zprávy o Vaší práci doma i v zahraničí i na osobní postřehy. Děkuji za příjemný rozhovor a hodně úspěchů v tvorbě.

Dita Hálová
www.amadrajva.net
www.lokusdesign.com

28.2.2009

Rozhovor s Pavlem Karousem - Vetřelci a volavky na skle pro Design Cabinet CZ 

www.designcabinet.cz/rozhovor-s-pavlem-karousem

S odborným asistentem ateliéru Sklo se známe dlouhá léta a jsme spolužáci z ještě tehdejší FUUD v Ústí nad Labem, kde se Pavel jen ohřál. Jako zvídavý mladík a výrazný talent zamířil do ateliéru Prostorová tvorba Mariana Karla na pražské VŠUP, který v roce 2005 absolvoval. V současné době spolupracuje na několika divadelních představeních a dlouhodobě upozorňuje na tragickou situaci soch ve veřejném prostoru z druhé poloviny 20. století v Česku, především na území Prahy.

Pavle jaké to je po krátké přestávce vrátit se do školy, kterou jsi absolvoval, v jiné pozici?

Je to takový návrat domů k mamince, všude okolo řádí realita, a tady je ještě veškerá moc v rukou imaginace. Na mě se teď tato ochrana pochopitelně vztahuje už jen částečně.

Jakým směrem by se mělo tvé působení ve vašem ateliéru ubírat?

Já jsem spíš sochař, a tak bude můj vliv na studenty především v jejich sochařském uvažování. Doufám také, že se mi podaří pomoci Ronymu Pleslovi v jeho záměru otevřít náročnější dialog se studenty. Ten by měl pak vést k jejich konceptuálnějšímu vyjádření.

Studoval jsi v jiném ateliéru, ale osobnost prof. Kopeckého byla jistě nepřehlédnutelná. Ovlivnila tě nějakým způsobem?

Pochopitelně osobnost prof. Kopeckého ovlivnila nejen jeho ateliér a celou školu, ale i dvě generace českých výtvarníků. Já považuji jeho tvorbu za tu nejlepší u nás. "Kopečák je prostě Umprumka sama umělecká, politická i ta člověčí".

Samozřejmě jsem nemyslela ve výtvarném výrazu. Znám tvou lásku ke geometrii a "lásku" k totalitním systémům, které s určitou nadsázkou preparuješ, analyzuješ.
Poslední dobou jsi se v teoretické rovině zabýval plastikou z období normalizace ve veřejném prostoru, která po cyklu přednášek vyústila v dokument režisérky Rozálie Kohoutové Vetřelci a volavky a s vydáním Art mapy s tím spojené. Plánuješ pokračovat v mapování plastik ve veřejném prostoru i mimo Prahu?

Na to mi teď asi nezbude čas, určitě mi postačí, když se nám podaří vydat ucelenou publikaci o plastikách z tohoto období v Praze. Je jistá šance, že by to vydalo nakladatelství VŠUP s fotografiemi od vynikajícího fotografa Jana Kuděje, který se tomu dlouhodobě věnuje.

Nedávno tě opět "zvedla ze židle" určitá událost...

To ano, už při dokumentaci jsme si nemohli nevšimnout, že tyto sochy nemají žádnou ochranu. Ostudou je, že tyto plastiky trpí nejen obyčejným vandalstvím, jako posprejování, ničením či jejich krádeží, ale také špatnou revitalizací stavebníků, kteří často přistoupí k jejich odstranění než k jejich údržbě.

Po odvysílání našeho dokumentu nás kontaktovalo několik nezávislých lidí, aby nás informovali o záměru Úřadu Městské části Praha 4 rekonstruovat náměstí Novodvorská.

V návrhu rekonstrukce se totiž už nepočítá s existencí kinetické fontány "Dálky", významného díla ak. sochaře Jiřího Nováka. Tragické je, že plastika patří k těm nejlepším, které se u nás v minulé dekádě postavily a je ve velmi dobrém stavu a stále mobilní.

Doufáme že se podaří toto rozhodnutí zvrátit, aby mohla tato plastika nadále "sloužit pracujícímu lidu" jako minulých čtyřicet let.

"Pracujícímu lidu"? Pracuješ ty v současné době nad jiným projektem? Teď jsi finišoval s divadelním představením...

Minulý víkend jsem dokončil sochu pro představení Michala Pěchoučka "Muži malují", která je o přijímačkách na Akademii. Myslím, že každý, kdo si prošel nějakým přijímacím řízením na uměleckou školu se při představení upřímně pobaví. Směšní jsou hlavně asistenti.

Teď trochu akademická otázka: Jak hodnotíš uplynulý půlrok? V životě ateliéru.

Všichni jsme si hodně mákli a osvědčila se nám naše pracovní metoda, která spočívá v tom že se máme rádi.

Na závěr trochu diskrétní dotaz. Máte sklářskou profesi v rodině nebo je to náhoda, že se věnuješ "umění" ?

V mé přímé linii žádný sklář není, ale světoznámá sklářská výtvarnice Jaroslava Brychtová je sestřenice mého dolního dědečka z maminčiny strany. Za svoji orientaci na výtvarné umění děkuji svému tatínkovi, který si se mnou v dětství rád kreslil. Díky Tao.

Díky za čas a za půl roku pedagogického působení.

Dita Hálová

www.pavelkarous.cz